Stolik polski

Kniha je sešitý nebo slepený svazek listů nebo skládaný arch papíru, kartonu, pergamenu nebo jiného materiálu, popsaný, potištěný nebo prázdný s vazbou a opatřený přebalem.

Kniha je též literární práce nebo hlavní oddíl této práce. Kniha publikovaná v elektronické formě se nazývá elektronická kniha nebo e-book.

Knihovní a informační věda definuje knihu jako monografii pro její rozlišení od periodických publikací jako jsou časopisy nebo noviny.

Osoba se zaujetím pro knihy je označována jako bibliofil nebo knihomil. Člověk s chorobnou touhou psát knihy je označován jako grafoman, s nutkáním vydat vlastní knihu typoman.

Historie

Ústní podání (řeč, tradice, doslech) je nejstarší způsob rozšiřování zpráv a příběhů. Po objevu písma v starověkých civilizacích byly informace zapisovány na hliněné destičky nebo pergamenové svitky. V té době se objevují první knihovny pro jejich skladování (např. v Alexandrijská knihovna).

Pergamenové svitky byly později postupně nahrazovány kodexem, což je svázaná kniha se stránkami a hřbetem, tedy forma většiny knih dodnes. Pro svitky byl nejčastěji používán papyrus, pro kodexy pergamen. Ten byl ve 14. století nahrazen lacinějším papírem.

Před objevem a zavedením tiskařského lisu byly všechny knihy psány ručně. To je činilo drahými a vzácnými. V raném středověku si knihy mohla dovolit jen církev, univerzity a bohatí a často bývaly připevněny řetězy k polici nebo ke stolu proti odcizení.

Pojem E-Book (elektronická kniha, eBook, ebook, digitální kniha) se nejčastěji používá pro označení digitálního ekvivalentu tištěné knihy. Někdy se pojmem E-Book označuje zařízení, které je speciálně upravené pro čtení takovýchto souborů. Výstižnější by v tomto případě bylo označení ebook reader.

Pojmem eBook (ekniha nebo i e-kniha) bývají označovány různé formáty knih, a to jak zcela obecné (např. PDF), tak i speciální určené právě pro čtečky eBooků. Jako ekniha může být rovněž označena kniha elektronicky dostupná prostřednictvím internetu.

Historie

Myšlenka elektronických knih se objevila v roce 1971, kdy Michael S. Hart založil Projekt Gutenberg.

Nejprve se elektronické knihy zaměřovaly pouze na obory související s počítači, například různé příručky pro hardware. S rozvojem internetu bylo čím dál snadnější elektronické knihy přenášet, už k tomu nepotřebovaly hmotné nosiče. Trh se tříštil nejednotností formátu a menším trhem čtenářů elektronických knih. Převahu získávala firma Adobe s formátem PDF. Nejdříve se knihy v elektronickém formátu šířily hlavně nelegálně, poté se k tomuto proudu přidaly firmy, které ovšem nabízely převážně volná díla či knihy, jejichž autorům vypršela autorská práva. Poté se přidali autoři, jejichž knihy nakladatelé odmítli vydat, a tak poskytli svá díla on-line.

V roce 1998 začaly americké knihovny nabízet e-knihy zdarma jako doplňkovou službu na svých webových stránkách, ovšem nešly stáhnout. Mezi převládající žánry opět patřily odborné, technické a vědecké publikace. Zároveň se v tomto roce poprvé objevili čtečky elektronických knih Rocket ebook, SoftBook a Cybook. V roce 2000 dal americký spisovatel Stephen King k dispozici on-line svou knihu Riding the Bullet, ovšem číst ji šlo pouze na počítači. Od roku 2003 nabízejí k volnému stáhnutí populární beletrii jako tzv. e-půjčování knih. Podle průzkumu z roku 2010 nabízí 66 % amerických knihoven e-půjčování, proto je rok 2010 považován za bod zlomu při šíření elektronických knih.

Knihkupectví je obchodní jednotka, která se zaměřuje na prodej knih. V minulosti knihkupectví plnila také společensko-osvětovou činnost, bylo místem, které prodejem knih šířilo vzdělanost. S rozvojem informačních technologií tato vzdělávací funkce ustupuje čistě obchodním potřebám. Přesto jsou mnohá knihkupectví v Česku ještě stále místem, kde se nejen prodávají knihy, ale také pořádají výstavy nebo setkání čtenářů s autory. Knihkupectví se liší od antikvariátu tím, že prodávají pouze nové knihy. Od knihoven se liší tím, že knihy pouze prodávají a nepůjčují.

Postup knihy

autor > nakladatelství > tiskárna > distributor > knihkupectví > čtenář
Zde je uvedena cesta knihy od autora až ke čtenáři. V tomto řetězci není nezbytný distributor jako mezičlánek, pokud se nakladatelství rozhodne distribuovat své knihy vlastními silami. Distribuce knih znamená zajištění jejich rozvozu do většího množství knihkupectví. Nakladatelství tak vstupuje do smluvních vztahů s autory (autorské smlouvy) a s vybranými distributory. Distributoři dále uzavírají smlouvy o odběru s těmi knihkupectvími, která zásobují nebo která se nacházejí v oblastech jejich působení.

Pokud se nakladatelství rozhodne distribuovat knihy vlastními silami, znamená to, že knihy dopravuje do knihkupectví poštou, zásilkovými službami nebo rozvozem vlastními auty.

Prodej knih mezi nakladatelem a distributorem i mezi distributorem a knihkupcem probíhá dvěma způsoby. Prodejem na fakturu nebo hotovostním a prodejem komisionálním.

Prodeji knih mezi nakladatelem, distributorem a knihkupcem říkáme velkoobchodní prodej. Prodeji knih koncovým zákazníkům říkáme maloobchodní prodej.

Papír je tenký, hladký materiál vyráběný zhutněním vlákna. Použitá vlákna jsou obvykle přírodní a založená na celulóze. Nejobvyklejší materiál je dřevovina z vláknitého dřeva (většinou jehličnatá dřevina), stromy jako smrky, ale mohou být použity i jiné rostlinné vláknité materiály jako bavlna, plátno, a konopí.

Protože papír je obvykle vyráběn z dřevoviny, papírové dokumenty (zejména které jsou současně nebo i předtím publikovány v elektronické podobě) jsou někdy označovány jako „úplné stromové dokumenty“.

Hromadě několika stovek archů papíru se říká rys papíru (480 archů). Papírové archy se mohou chovat jako velmi ostré žiletky a způsobit papírové říznutí.

Historie užití papíru

Papír byl vynalezen někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. v Číně, kdy byl vyráběn z konopí a až v 1. století př. n. l. se začal papír vyrábět z hedvábných a lněných hadrů. Papír tak, jak ho známe dnes, byl vynalezen v Číně asi roku 105 n. l.^[2] Do Evropy se dostal prostřednictvím Arabů. První papírny proto vznikaly ve Španělsku, odkud se pak šířily do Itálie a Francie (12. – 14. století). Od 16. století se pak začaly objevovat papírny i v českých zemích (Zbraslav, Turnov, Frýdlant, Staré Město pražské).

Papír byl sice méně kvalitní než pergamen, nicméně byl mnohem levnější. Proto začal pergamen vytlačovat, až nakonec v 16. století papír převládl (na pergamen byly psány jen významné listiny).

Nakladatelství je obchodní společnost (fyzická nebo právnická osoba), která má oprávnění vydávat knihy a jiné publikace na základě živnostenského listu, a to buď jako činnost hlavní (pak se nazývá vydavatelstvím), nebo jako vedlejší doplňkovou činnost.

Rozlišení termínů nakladatelství a vydavatelství

Ivo Telec však píše: „Někdy se též pod historickým, původně německým, jazykově právním vlivem odlišuje nakladatel (Verleger) a vydavatel (de:Herausgeber) podle toho, má-li jít o vydávání děl v knižní podobě (nakladatel), anebo jinak (např. časopisecky, sborníkově aj., kde má svůj význam i uspořádání), což se někdy diferencuje i podle druhů děl (slovesných, hudebních apod.). Podle autorského zákona nemá takovéto rozlišování význam, leč historická tradice stále působí. (Soudoběji se také v praxi někdy odlišuje vydavatel tam, kde má jít o šíření snímků zvukového záznamu díla.)“

Také podle Jana Halady je nakladatelství organizace, která vydává obzvláště neperiodické publikace.

Další náležitosti

Každé nakladatelství by však mělo být (není to povinné) registrováno v České agentuře ISBN, která nakladatelství přiděluje kód, jež je částí ISBN; bez tohoto kódu nelze dost dobře hovořit o nakladatelství. Součástí nakladatelství nemusí nutně být tiskárna (podnik) (a ve skutečnosti většinou ani není), minimálně však nakladatelství tvoří: nakladatel (ředitel, popř. majitel podniku), redaktor a grafik. Některá česká nakladatelství kumulují uvedené funkce do ještě menšího počtu osob.