Stolik polski

Knihovna je instituce sloužící primárně ke zpřístupnění knihovních jednotek veřejnosti. Moderní knihovny přitom svému návštěvníkovi (čtenáři) neposkytují pouze služby spojené s knihami či periodiky, ale nabízejí také další informační media a prostředky, jako jsou různé datové nosiče či počítačové sítě, především pak přístup na Internet.

Počátky knihoven lze vysledovat už ve starověku, mezi nejznámější starověké knihovny patří alexandrijská. Ve středověku knihovnickou funkci převzaly křesťanské kláštery. První taková klášterní knihovna na území České republiky vznikla v břevnovském klášteře na konci 10. století. V období vrcholného středověku vznikají v klášterech skriptoria, písařské dílny sloužící k rozmnožování literárních děl. V roce 1348 v souvislosti se vznikem Univerzity Karlovy je založena též první světská knihovna v českých zemích. Knihy zejména ve středověku byly v knihovnách řazeny pomocí pultovního systému.

Po vynálezu knihtisku dochází v 16. století k vytváření velkého množství knihoven patřících různým šlechtickým a měšťanským rodinám. Na konci 18. století nastává období rušení významného množství klášterů a jejich knihoven, místo toho vznikají knihovny veřejné.

Vyhledávání a orientaci v knihovnách usnadňuje knihovní katalog, který může mít formu jmennou, předmětovou, systematickou, digitalizovanou či digitální.

Veřejné knihovnické a informační služby (VKIS) je standard vymezený metodickým pokynem Ministerstva kultury, který určuje, které veřejné knihovnické a informační služby mají být poskytovány knihovnami zřizovanými nebo provozovanými obcemi a kraji na území České republiky.

Text označuje jakékoliv uskupení slov, které dohromady tvoří nějakou výpověď. Většinou ale bývá jako text označován nějaký delší oddíl nebo odstavec. Slovo text se používá pro psané výpovědi. Knihy jsou označovány jako umělecké texty, novinové články jako publicistické texty, atd.

V informatice

V informatice se jedná o odborný technický pojem, kterým je označen zvláštní datový typ nebo datový formát. Text je cokoliv, co je uloženo v textovém formátu (t.j. přímo v textových znacích, kódovaných např. v ASCII, ANSI, Unicode, UTF-8, …), a to i v případě, že daný textový řetězec (posloupnost znaků) nedává žádný smysl v žádném přirozeném ani formálním jazyce, a dokonce i v případě, že délka textu je nulová (0 znaků). Podstatný je zde typ nebo formát, kde pevnému počtu bajtů (počítačových slov) odpovídá vždy konkrétní znak dané abecedy.

Text (dle jazykovědy, tj. posloupnost slov, nesoucí význam) nakreslený v obrázku (tj. např. vyfotografovaná cedule s nápisem) není z pohledu informatiky „prostým textem“ (anglicky plain text), neboť „z pohledu počítače“ se již nejedná o soubor písmen, ale o binární data grafických objektů (různě barevné body, křivky, …) respektive se jedná o datový typ nebo formát, jenž není z hlediska informatiky považován za textový. V tomto formátu text není zakódován po jednotlivých znacích dané abecedy v daném počtu bajtů.

Nicméně, dekódování původního textu z různých grafických netextových formátů je dnes běžně možné pomocí specializovaného software, např. pomocí OCR programů s relativně vysokou mírou přesnosti.

Tiskařský lis je stroj na potiskování papíru a jiných plochých materiálů, a to z ploché tiskové formy, nejčastěji knihtiskem, tiskem z výšky.

Ruční tiskařský lis

Ruční tiskařský lis je šroubový lis s portálem, který vynalezl kolem roku 1440 mohučský tiskař Johannes Gutenberg. Dříve se tisklo tak, že na nabarvenou formu se položil papír a ručně po celé ploše postupně přitiskoval hladítkem. Naproti tomu Gutenbergův lis vytiskl celý arch najednou, což způsobilo revoluci v tištění knih. Gutenbergův lis byl odvozen od starších lisů na víno a na olivy, jaké se užívaly už ve starověku, a běžně se používal až do 19. století. Skládá se z podstavce, často posuvného stolu, na nějž se umísťuje tisková forma (sazba), a z můstku na dvou sloupech, v němž je uprostřed umístěn šroub. K otáčení šroubu slouží dlouhá rukojeť. Lisy stejné konstrukce se později dělaly i z kovu, čímž se zejména snížilo tření šroubu a tím zvýšil tlak.

Rychlolis

Roku 1810 představil německý vynálezce Friedrich König novou konstrukci rychlolisu, kde se tlak na papír a tiskovou formu nevyvozoval šroubem, nýbrž pákovým mechanismem. Lis mohl pak pracovat podstatně rychleji. V 19. století vzniklo mnoho různých konstrukcí, kde tisková forma byla umístěna i svisle nebo šikmo, k nanášení barvy se užívaly válečky a stroj se poháněl rukou, nohama nebo motorem. I když se vyráběly rychlolisy až do formátu A3, většina sloužila k tisku drobných příležitostných tisků, jako vizitky, oznámení, programy a podobně. Počátkem 20. století vznikly i automatické rychlolisy s podáváním papíru a navalováním barvy.

Knihtisk je způsob mechanického rozmnožování textu nebo obrazu vytvářející identické kopie tiskem z výšky. Počátky jeho masového používání k tisku knih spadají na přelom let 1447/1448 a jsou spojeny s osobou Johanna Gutenberga. Vynález spočíval ve zdokonalení procesu sazby skládané ze sériově odlévaných tiskařských liter. Po polovině 15. století se knihtisk rychle rozšířil po Evropě a následně do celého světa. Tisky do roku 1500 se nazývají inkunábule.

Historie vzniku

Tisk z výšky se patrně poprvé objevil v Číně, kde první deskové tisky vznikly v 9. století. Od 11. století se údajně užívaly i pohyblivé litery, nejstarší dochovaný tisk (Kniha Jikji) vznikl v Koreji v období Dynastie Goryeo v červenci roku 1377. Kovové litery se však ryly jednotlivě a technika se příliš nerozšířila, možná proto, že po ní nebyla poptávka. Tisklo se dále z dřevěných desek a moderní knihtisk se tak i do východní Asie rozšířil až v 19. století z Evropy.

Deskové či blokové tisky se v Evropě rozšířily ve 14. a 15. století, zejména pro tisk obrázků a jednotlivých listů. Tisková forma pro celý list nebo stránku byla vyryta do zpravidla dřevěné desky. Tato metoda byla však kvůli jednorázovému využití drahých štočků velmi pracná a nákladná.

Johannes Gutenberg nebyl jediným, kdo se zabýval myšlenkou tisku ze sazby skládané z oddělených písmen. Pokud se ale pro jejich výrobu používalo dřevo, odolnost materiálu nebyla velká, kdežto rytí jednotlivých písmen z kovu bylo pracné a nákladné. Johannes Gutenberg byl vyučen ve zlatnictví, kde se naučil jak rytí do kovu, tak také odlévání.

ISBN (International Standard Book Number, mezinárodní standardní číslo knihy) je alfanumerický kód určený pro jednoznačnou identifikaci knižních vydání. ISBN je specifikováno mezinárodním standardem ISO 2108, v Česku převzatým jako ČSN ISO 2108.

Historie

Když se v roce 1965 britská knihkupecká firma W H Smith rozhodla zavést do roku 1967 počítačový systém řízení, potřebovala jednoznačný systém číslování knih. O jeho návrh požádala sdružení britských vydavatelů, které tímto úkolem pověřilo profesora Gordona Fostera z London School of Economics. Ten s týmem odborníků v roce 1966 navrhl systém používající devíticiferné kódy, který byl posléze pojmenován SBN (Standard Book Numbering). Systém se následujícího roku začal používat a mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO) začala zvažovat jeho mezinárodní využití. Výsledkem jednání technické komise bylo převzetí SBN jako mezinárodního standardu (už pod označením ISBN) ISO 2108 v roce 1970. Od SBN se ISBN liší v doplnění označení oblasti na začátek kódu (pro SBN se předpokládala anglicky mluvící oblast, ze SBN lze platné ISBN vytvořit přidáním číslice 0 na začátek).

V červenci 1972 vznikla v Berlíně Mezinárodní agentura ISBN, která systém ISBN koordinuje.

Do roku 2007 měl ISBN kód deset cifer (devět významových a kontrolní číslici). Počínaje 1. lednem 2007 byl kód rozšířen na třináct číslic, pro sjednocení s reprezentaci ISBN v čárovém kódu a pro rozšíření kapacity systému. EAN prefix 978 byl doplněn o prefix 979, čímž kapacita stoupla na dvojnásobek. V souvislosti s těmito změnami byla Mezinárodní agentura ISBN přestěhována do Londýna.