Stolik polski

Bytové doplnky ucelují Váš domov a dodávají mu pravé teplo domova. Díky doplňkům se budete cítit jako doma. Na bytové doplnky byste si měli potrpět, protože se jedná o předměty dotvářející detaily interiéru i exteriéru. V současné době existuje hned několik výrobců zaměřující se na bytové doplnky, jejichž fantazii se meze rozhodně nekladou.

AdHoc je německá společnost, jejíž produkty slaví úspěch hned v několika zemích, ale také v Německu samotném. AdHoc nabízí sortiment, který můžeme rozdělit hned na začátku na dvě kategorie. První skupinou jsou mlýnky na koření a druhou skupinu tvoří naopak speciální sítka na čaj. AdHoc se zabývá výrobou doplňků zejména pro kuchyň. Jedná se o kvalitní produkty, které mají jedinečný design. Můžete se na tyto výrobky maximálně spolehnout v každé situaci. Na trhu s bytovými doplňky působí také značka Karlsson, který vznikla v Holandsku již v roce 1999. Karlsson vznikla jako nová část koncernu zvaného Present Time. V současné době nabízí Karlsson nástěnné hodiny, ale také budíky. Klade velký důraz na jejich elegantní design a hlavně kvalitu. Karlsson osloví jak muže, tak i ženy stylovými produkty. Rok co rok představuje na trhu nové modely nástěnných hodin a budíků.

Další firmou působící v oblasti bytových doplňků je Hogri. Produkty této firmy jsou známé zejména v Německu, kde byla také společnost založena. V posledních letech se však Hogri rozšiřuje do celého světa. Hogri se zaměřuje zejména na kvalitu a vzhled svých produktů. Nabízí bytové doplnky do kuchyně, kanceláře, koupelny, ale také obývacího pokoje.

Vyberte si bytové doplny a udělejte ze své domácnosti to nejhezčí, co jen může být. Již nemusíte sedět mezi čtyřmi prázdnými stěnami. Bytové doplnky zpříjemní prostředí Vaší domácnosti a můžete se tak těšit z atmosféry plné lásky. Vyžívejte se ve zdobení svého bytu či domu.

Knihovna je instituce sloužící primárně ke zpřístupnění knihovních jednotek veřejnosti. Moderní knihovny přitom svému návštěvníkovi (čtenáři) neposkytují pouze služby spojené s knihami či periodiky, ale nabízejí také další informační media a prostředky, jako jsou různé datové nosiče či počítačové sítě, především pak přístup na Internet.

Počátky knihoven lze vysledovat už ve starověku, mezi nejznámější starověké knihovny patří alexandrijská. Ve středověku knihovnickou funkci převzaly křesťanské kláštery. První taková klášterní knihovna na území České republiky vznikla v břevnovském klášteře na konci 10. století. V období vrcholného středověku vznikají v klášterech skriptoria, písařské dílny sloužící k rozmnožování literárních děl. V roce 1348 v souvislosti se vznikem Univerzity Karlovy je založena též první světská knihovna v českých zemích. Knihy zejména ve středověku byly v knihovnách řazeny pomocí pultovního systému.

Po vynálezu knihtisku dochází v 16. století k vytváření velkého množství knihoven patřících různým šlechtickým a měšťanským rodinám. Na konci 18. století nastává období rušení významného množství klášterů a jejich knihoven, místo toho vznikají knihovny veřejné.

Vyhledávání a orientaci v knihovnách usnadňuje knihovní katalog, který může mít formu jmennou, předmětovou, systematickou, digitalizovanou či digitální.

Veřejné knihovnické a informační služby (VKIS) je standard vymezený metodickým pokynem Ministerstva kultury, který určuje, které veřejné knihovnické a informační služby mají být poskytovány knihovnami zřizovanými nebo provozovanými obcemi a kraji na území České republiky.

Text označuje jakékoliv uskupení slov, které dohromady tvoří nějakou výpověď. Většinou ale bývá jako text označován nějaký delší oddíl nebo odstavec. Slovo text se používá pro psané výpovědi. Knihy jsou označovány jako umělecké texty, novinové články jako publicistické texty, atd.

V informatice

V informatice se jedná o odborný technický pojem, kterým je označen zvláštní datový typ nebo datový formát. Text je cokoliv, co je uloženo v textovém formátu (t.j. přímo v textových znacích, kódovaných např. v ASCII, ANSI, Unicode, UTF-8, …), a to i v případě, že daný textový řetězec (posloupnost znaků) nedává žádný smysl v žádném přirozeném ani formálním jazyce, a dokonce i v případě, že délka textu je nulová (0 znaků). Podstatný je zde typ nebo formát, kde pevnému počtu bajtů (počítačových slov) odpovídá vždy konkrétní znak dané abecedy.

Text (dle jazykovědy, tj. posloupnost slov, nesoucí význam) nakreslený v obrázku (tj. např. vyfotografovaná cedule s nápisem) není z pohledu informatiky „prostým textem“ (anglicky plain text), neboť „z pohledu počítače“ se již nejedná o soubor písmen, ale o binární data grafických objektů (různě barevné body, křivky, …) respektive se jedná o datový typ nebo formát, jenž není z hlediska informatiky považován za textový. V tomto formátu text není zakódován po jednotlivých znacích dané abecedy v daném počtu bajtů.

Nicméně, dekódování původního textu z různých grafických netextových formátů je dnes běžně možné pomocí specializovaného software, např. pomocí OCR programů s relativně vysokou mírou přesnosti.

Tiskařský lis je stroj na potiskování papíru a jiných plochých materiálů, a to z ploché tiskové formy, nejčastěji knihtiskem, tiskem z výšky.

Ruční tiskařský lis

Ruční tiskařský lis je šroubový lis s portálem, který vynalezl kolem roku 1440 mohučský tiskař Johannes Gutenberg. Dříve se tisklo tak, že na nabarvenou formu se položil papír a ručně po celé ploše postupně přitiskoval hladítkem. Naproti tomu Gutenbergův lis vytiskl celý arch najednou, což způsobilo revoluci v tištění knih. Gutenbergův lis byl odvozen od starších lisů na víno a na olivy, jaké se užívaly už ve starověku, a běžně se používal až do 19. století. Skládá se z podstavce, často posuvného stolu, na nějž se umísťuje tisková forma (sazba), a z můstku na dvou sloupech, v němž je uprostřed umístěn šroub. K otáčení šroubu slouží dlouhá rukojeť. Lisy stejné konstrukce se později dělaly i z kovu, čímž se zejména snížilo tření šroubu a tím zvýšil tlak.

Rychlolis

Roku 1810 představil německý vynálezce Friedrich König novou konstrukci rychlolisu, kde se tlak na papír a tiskovou formu nevyvozoval šroubem, nýbrž pákovým mechanismem. Lis mohl pak pracovat podstatně rychleji. V 19. století vzniklo mnoho různých konstrukcí, kde tisková forma byla umístěna i svisle nebo šikmo, k nanášení barvy se užívaly válečky a stroj se poháněl rukou, nohama nebo motorem. I když se vyráběly rychlolisy až do formátu A3, většina sloužila k tisku drobných příležitostných tisků, jako vizitky, oznámení, programy a podobně. Počátkem 20. století vznikly i automatické rychlolisy s podáváním papíru a navalováním barvy.

Knihtisk je způsob mechanického rozmnožování textu nebo obrazu vytvářející identické kopie tiskem z výšky. Počátky jeho masového používání k tisku knih spadají na přelom let 1447/1448 a jsou spojeny s osobou Johanna Gutenberga. Vynález spočíval ve zdokonalení procesu sazby skládané ze sériově odlévaných tiskařských liter. Po polovině 15. století se knihtisk rychle rozšířil po Evropě a následně do celého světa. Tisky do roku 1500 se nazývají inkunábule.

Historie vzniku

Tisk z výšky se patrně poprvé objevil v Číně, kde první deskové tisky vznikly v 9. století. Od 11. století se údajně užívaly i pohyblivé litery, nejstarší dochovaný tisk (Kniha Jikji) vznikl v Koreji v období Dynastie Goryeo v červenci roku 1377. Kovové litery se však ryly jednotlivě a technika se příliš nerozšířila, možná proto, že po ní nebyla poptávka. Tisklo se dále z dřevěných desek a moderní knihtisk se tak i do východní Asie rozšířil až v 19. století z Evropy.

Deskové či blokové tisky se v Evropě rozšířily ve 14. a 15. století, zejména pro tisk obrázků a jednotlivých listů. Tisková forma pro celý list nebo stránku byla vyryta do zpravidla dřevěné desky. Tato metoda byla však kvůli jednorázovému využití drahých štočků velmi pracná a nákladná.

Johannes Gutenberg nebyl jediným, kdo se zabýval myšlenkou tisku ze sazby skládané z oddělených písmen. Pokud se ale pro jejich výrobu používalo dřevo, odolnost materiálu nebyla velká, kdežto rytí jednotlivých písmen z kovu bylo pracné a nákladné. Johannes Gutenberg byl vyučen ve zlatnictví, kde se naučil jak rytí do kovu, tak také odlévání.

ISBN (International Standard Book Number, mezinárodní standardní číslo knihy) je alfanumerický kód určený pro jednoznačnou identifikaci knižních vydání. ISBN je specifikováno mezinárodním standardem ISO 2108, v Česku převzatým jako ČSN ISO 2108.

Historie

Když se v roce 1965 britská knihkupecká firma W H Smith rozhodla zavést do roku 1967 počítačový systém řízení, potřebovala jednoznačný systém číslování knih. O jeho návrh požádala sdružení britských vydavatelů, které tímto úkolem pověřilo profesora Gordona Fostera z London School of Economics. Ten s týmem odborníků v roce 1966 navrhl systém používající devíticiferné kódy, který byl posléze pojmenován SBN (Standard Book Numbering). Systém se následujícího roku začal používat a mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO) začala zvažovat jeho mezinárodní využití. Výsledkem jednání technické komise bylo převzetí SBN jako mezinárodního standardu (už pod označením ISBN) ISO 2108 v roce 1970. Od SBN se ISBN liší v doplnění označení oblasti na začátek kódu (pro SBN se předpokládala anglicky mluvící oblast, ze SBN lze platné ISBN vytvořit přidáním číslice 0 na začátek).

V červenci 1972 vznikla v Berlíně Mezinárodní agentura ISBN, která systém ISBN koordinuje.

Do roku 2007 měl ISBN kód deset cifer (devět významových a kontrolní číslici). Počínaje 1. lednem 2007 byl kód rozšířen na třináct číslic, pro sjednocení s reprezentaci ISBN v čárovém kódu a pro rozšíření kapacity systému. EAN prefix 978 byl doplněn o prefix 979, čímž kapacita stoupla na dvojnásobek. V souvislosti s těmito změnami byla Mezinárodní agentura ISBN přestěhována do Londýna.

Kniha je sešitý nebo slepený svazek listů nebo skládaný arch papíru, kartonu, pergamenu nebo jiného materiálu, popsaný, potištěný nebo prázdný s vazbou a opatřený přebalem.

Kniha je též literární práce nebo hlavní oddíl této práce. Kniha publikovaná v elektronické formě se nazývá elektronická kniha nebo e-book.

Knihovní a informační věda definuje knihu jako monografii pro její rozlišení od periodických publikací jako jsou časopisy nebo noviny.

Osoba se zaujetím pro knihy je označována jako bibliofil nebo knihomil. Člověk s chorobnou touhou psát knihy je označován jako grafoman, s nutkáním vydat vlastní knihu typoman.

Historie

Ústní podání (řeč, tradice, doslech) je nejstarší způsob rozšiřování zpráv a příběhů. Po objevu písma v starověkých civilizacích byly informace zapisovány na hliněné destičky nebo pergamenové svitky. V té době se objevují první knihovny pro jejich skladování (např. v Alexandrijská knihovna).

Pergamenové svitky byly později postupně nahrazovány kodexem, což je svázaná kniha se stránkami a hřbetem, tedy forma většiny knih dodnes. Pro svitky byl nejčastěji používán papyrus, pro kodexy pergamen. Ten byl ve 14. století nahrazen lacinějším papírem.

Před objevem a zavedením tiskařského lisu byly všechny knihy psány ručně. To je činilo drahými a vzácnými. V raném středověku si knihy mohla dovolit jen církev, univerzity a bohatí a často bývaly připevněny řetězy k polici nebo ke stolu proti odcizení.

Pojem E-Book (elektronická kniha, eBook, ebook, digitální kniha) se nejčastěji používá pro označení digitálního ekvivalentu tištěné knihy. Někdy se pojmem E-Book označuje zařízení, které je speciálně upravené pro čtení takovýchto souborů. Výstižnější by v tomto případě bylo označení ebook reader.

Pojmem eBook (ekniha nebo i e-kniha) bývají označovány různé formáty knih, a to jak zcela obecné (např. PDF), tak i speciální určené právě pro čtečky eBooků. Jako ekniha může být rovněž označena kniha elektronicky dostupná prostřednictvím internetu.

Historie

Myšlenka elektronických knih se objevila v roce 1971, kdy Michael S. Hart založil Projekt Gutenberg.

Nejprve se elektronické knihy zaměřovaly pouze na obory související s počítači, například různé příručky pro hardware. S rozvojem internetu bylo čím dál snadnější elektronické knihy přenášet, už k tomu nepotřebovaly hmotné nosiče. Trh se tříštil nejednotností formátu a menším trhem čtenářů elektronických knih. Převahu získávala firma Adobe s formátem PDF. Nejdříve se knihy v elektronickém formátu šířily hlavně nelegálně, poté se k tomuto proudu přidaly firmy, které ovšem nabízely převážně volná díla či knihy, jejichž autorům vypršela autorská práva. Poté se přidali autoři, jejichž knihy nakladatelé odmítli vydat, a tak poskytli svá díla on-line.

V roce 1998 začaly americké knihovny nabízet e-knihy zdarma jako doplňkovou službu na svých webových stránkách, ovšem nešly stáhnout. Mezi převládající žánry opět patřily odborné, technické a vědecké publikace. Zároveň se v tomto roce poprvé objevili čtečky elektronických knih Rocket ebook, SoftBook a Cybook. V roce 2000 dal americký spisovatel Stephen King k dispozici on-line svou knihu Riding the Bullet, ovšem číst ji šlo pouze na počítači. Od roku 2003 nabízejí k volnému stáhnutí populární beletrii jako tzv. e-půjčování knih. Podle průzkumu z roku 2010 nabízí 66 % amerických knihoven e-půjčování, proto je rok 2010 považován za bod zlomu při šíření elektronických knih.

Knihkupectví je obchodní jednotka, která se zaměřuje na prodej knih. V minulosti knihkupectví plnila také společensko-osvětovou činnost, bylo místem, které prodejem knih šířilo vzdělanost. S rozvojem informačních technologií tato vzdělávací funkce ustupuje čistě obchodním potřebám. Přesto jsou mnohá knihkupectví v Česku ještě stále místem, kde se nejen prodávají knihy, ale také pořádají výstavy nebo setkání čtenářů s autory. Knihkupectví se liší od antikvariátu tím, že prodávají pouze nové knihy. Od knihoven se liší tím, že knihy pouze prodávají a nepůjčují.

Postup knihy

autor > nakladatelství > tiskárna > distributor > knihkupectví > čtenář
Zde je uvedena cesta knihy od autora až ke čtenáři. V tomto řetězci není nezbytný distributor jako mezičlánek, pokud se nakladatelství rozhodne distribuovat své knihy vlastními silami. Distribuce knih znamená zajištění jejich rozvozu do většího množství knihkupectví. Nakladatelství tak vstupuje do smluvních vztahů s autory (autorské smlouvy) a s vybranými distributory. Distributoři dále uzavírají smlouvy o odběru s těmi knihkupectvími, která zásobují nebo která se nacházejí v oblastech jejich působení.

Pokud se nakladatelství rozhodne distribuovat knihy vlastními silami, znamená to, že knihy dopravuje do knihkupectví poštou, zásilkovými službami nebo rozvozem vlastními auty.

Prodej knih mezi nakladatelem a distributorem i mezi distributorem a knihkupcem probíhá dvěma způsoby. Prodejem na fakturu nebo hotovostním a prodejem komisionálním.

Prodeji knih mezi nakladatelem, distributorem a knihkupcem říkáme velkoobchodní prodej. Prodeji knih koncovým zákazníkům říkáme maloobchodní prodej.

Papír je tenký, hladký materiál vyráběný zhutněním vlákna. Použitá vlákna jsou obvykle přírodní a založená na celulóze. Nejobvyklejší materiál je dřevovina z vláknitého dřeva (většinou jehličnatá dřevina), stromy jako smrky, ale mohou být použity i jiné rostlinné vláknité materiály jako bavlna, plátno, a konopí.

Protože papír je obvykle vyráběn z dřevoviny, papírové dokumenty (zejména které jsou současně nebo i předtím publikovány v elektronické podobě) jsou někdy označovány jako „úplné stromové dokumenty“.

Hromadě několika stovek archů papíru se říká rys papíru (480 archů). Papírové archy se mohou chovat jako velmi ostré žiletky a způsobit papírové říznutí.

Historie užití papíru

Papír byl vynalezen někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. v Číně, kdy byl vyráběn z konopí a až v 1. století př. n. l. se začal papír vyrábět z hedvábných a lněných hadrů. Papír tak, jak ho známe dnes, byl vynalezen v Číně asi roku 105 n. l.^[2] Do Evropy se dostal prostřednictvím Arabů. První papírny proto vznikaly ve Španělsku, odkud se pak šířily do Itálie a Francie (12. – 14. století). Od 16. století se pak začaly objevovat papírny i v českých zemích (Zbraslav, Turnov, Frýdlant, Staré Město pražské).

Papír byl sice méně kvalitní než pergamen, nicméně byl mnohem levnější. Proto začal pergamen vytlačovat, až nakonec v 16. století papír převládl (na pergamen byly psány jen významné listiny).